<<<back

correo domestico (domácí pošta)
1.- 20.10. 2007, Galerie NoD, Dlouhá 33, Praha 1




Abraham Cruzvillegas, Adriana Riquer, Arturo Hernández, Balam Bartolomé, Christian Maciá,
Douglas Rodrigo Rada, Dulce Chacón, Heráclito López, Javier Hinojosa, Jorge Sosa, Jose Luis Cortés,
Juan Carlos Matus (DJ Yodex), Laboratorios Buenader, Máximo González, Paola de Anda, Ricardo Cuevas

autor projektu: Balam Bartolomé
mezinározní kurátoři: Adela Casacuberta a Antar Kuri
kurátor za českou stranu: Silvina Arismendi, galería parásito

                  

          

Tento text vyšel poprvé v katalogu stejnojmenné výstavy uspořádané kurátorskou dvojicí harto_espacio v nevyužívaném domě na adrese Treinta y tres 1496 v historické části města Montevideo v Uruguayi od 15. dubna do 2. května roku 2004.

Internet usnadňuje komunikaci mezi jednotlivci. Počítač funguje jako zprostředkovatel a cíl komunikace na dálku. Děje se tak ze statické pozice a v ohraničeném prostoru našeho každodenního života. Paradoxně čím větší je virtuální vzdálenost, tím menší je potřeba skutečného fyzického přemisťování. Vše se omezuje na jedno kliknutí a telefonní připojení, protože to stačí, abychom se ocitli prakticky v jakékoliv části světa. Takto se náš akční rádius zmenšuje na minimum. Domácí pošta je umělecké cvičení snažící se prozkoumat estetické možnosti toho, co je „blízko“ a možná ani není příliš transcendentní. Když ale vezmeme v úvahu, že jakákoliv věc se může stát nástrojem tvorby, možnosti mohou být takřka nekonečné.
Omezení výstavy jsou dána tímto principem. Nedůležitější bylo vymyslet projekt realizovatelný pomocí prvků, které jsou snadno k nalezení v jakémkoliv obývaném prostředí.

Kresba - základní osa jakékoliv vizuální manifestace – představuje ideální prostředek vyjádření myšlenky na dálku. Možná díky bezprostřednosti, kterou kresba reprezentuje, ať už jde o schéma či gesto, nebo pro zjevnou dostupnost nástroje (kousek cihly, tužka, hřebík, nebo prakticky cokoliv).
Takto to pochopila Adriana Riquer. V díle Akt přítomnost – kresbě siluet svých rukou a nohou, provedených jako kdyby stála před zdí - s námi sdílí herní a emotivní gesto, pro které se nemožnost být fyzicky přítomen na místě stává skvělou záminkou ke hře s myšlenkou všudypřítomnosti, a mimochodem, také se způsobem, jak znovu nalézat pozapomenuté potěšení z tvoření. Ještě blíž kresbě je dílo Dulce Chacóna. Stíny židle namalované na různých místech v blízkém okolí výstavního prostoru. Po odstranění židle zůstávají siluety těchto stínů tichými manifestacemi okamžiků zastavených v čase.

Další z variant, kterou nacházíme v Domácí poště, je použití textu jako nástroje mutace jazykového kontextu či politického přesvědčení. To je případ Abrahama Cruzvillegase, který si nechal vyrobit sérii triček s názvem již rozpadlé legendární mexické rockové skupiny Three Souls in my Mind (Tři duše v mé mysli) a sledoval, jak jako fráze funguje v kontextu, v němž je asociace s hudební skupinou nulová či minimální. Dosáhl tím jeho proměny v poetickou formuli a nostalgickou grafiku. Osobitým způsobem vede Ricardo Cuevas svou Uruguayskou karavanu (ubrousek umístěný 40 centimetrů od podlahy s nápisem „Poklona jako projev úcty je morální povinností mezi národy“) a ironicky naráží na diplomacii, která vládne mezi lidmi a národy. Fotodokumentace poklon pak mění národní hrdost v nadsázku plnou dvojsmyslnosti.

Přístup Javiera Hinojosy je strukturálně obdobný. Ve městě Ciudad de México je běžné vyjít na ulici, zamířit k autu a najít ho bez pneumatik, jak odpočívá na nakupených cihlách. Hinojosa převádí tuto vandalskou, bezděčnou, rozčilující a obtěžující okolnost do kontextu, kde se může stát mimořádnou. Absurdita jeho realizace (automobil bude stát na co nejvýše možném sloupku cihel) je podtržena dokumentací akce a to i s okolím, v němž se odehrála. A ačkoliv reakce diváka může kolísat mezi nezájmem a pochybnostmi, dílo zaručeně splní očekávání, která se snaží jako sociální a vizuální experiment vytvořit.
Atypické dílo realizoval Juan Carlos Matus, známý také jako DJ Yodex. V průběhu jednoho dne nahrával zvuky v prostředí, kde žije: koktejl hlasů, hudby a telefonního vyzvánění. Na výstavě je nahrávka puštěna paralelně s příručním rádiem, naladěném na rozhlasové zpravodajství z Montevidea ve třech různých časových pásmech. Všudypřítomnost, v tomto případě zvuků, míchá informace a chce v nás vyvolat pocit podobný tomu, který vzbuzují rádia naladěná na krátké vlny.

Někteří umělci se zaměřili na práci s prvky přímo se vztahujícími k domácímu životu.
Například Máximo González představil projekt Dědictví, v němž se mísí každodenní objekty a rodinné příběhy - v tomto případě jde o sbírku kuchyňských talířů patřící jedné uruguayské rodině, která je na výstavu zapůjčila. Z nich je na zemi vystavěná mozaika.
Arturo Hernández se v projektu Návod na výrobu tepla snaží vytvořit ambientní až dusivou atmosféru – to ovšem záleží na velikosti instalace. V jádru se jedná o mnohonásobné elektrické spojení domácích spotřebičů vyrábějících teplo, od trouby přes fén k toastovači.
Balam Bartolomé chce vyvolat podobný vjem, ačkoliv v tomto případě čichový. V ideálním případě je jeho instalace umístěna v prostoru, kde lze izolovat pachy. Nakoupí se všemožné těkavé aromatické tekutiny běžně užívané v domácnosti (aceton, čistič na podlahu, chlór atd.), nádoby se odzátkují a rozloží tak, aby vytvořily rozmanitou směs pachů a vizuální katalog barevných lahví a uzávěrů.

Vytvoření přímého vztahu s objekty, které snadno nalezneme v jakékoliv domácnosti, nabízí organizátorům výstavy Heráclito López. Na jejich rozhodnutí závisí výběr pěti předmětů, které rozkrojí v půli a každou část přilepí na zeď do řady. (Možná tím chce poukázat na princip spolupráce a geografickou dvojstrannost projektu Correo Doméstico.) Druhá řada sestávající z druhých polovin se umístí na protější stěnu místnosti. Podobným způsobem Douglas Rada použil ve svém díle domácí elektrický gramofon, který býval považován za nezbytnou výbavu moderní domácnosti. Zasadil na něj trávu, odkazující k zahradě, která hraje hlavní roli na poštovních pohlednicích perfektních rodin a která se stává každým dnem více neobvyklou ve světě, který si navykl růst směrem vzhůru a v němž se vlastnictví zelené plochy stalo luxusem.
Christian Maciá začlenil do svého projektu zvíře, domácího mazlíčka azákladní prvek dobré domácnosti, s cílem vést nás k úvahám o exteritorialitě a násilí, které se zastřeným způsobem děje na jakémkoliv místě, kde žije více než jedna osoba.
Jorge Sosa definuje limity domu jako prostory či hranice, kde by mělo být snadné rozlišovat mezi veřejným a soukromým. Činí tak prostřednictvím klasifikace určitých předmětů vybraných na jednom či jiném místě. Jeho záměrem je vyvolat pocit jistoty či pochybnosti o začátku veřejného a konci soukromého prostoru. Stačí k zachování soukromí zavřít dveře domu?

Na druhou stranu umělecká skupina Laboratorios Buenader redefinuje domov jako místo, kde se odehrává bezpočet příběhů. Složité vazby a souvislosti určují ti, kdo obývají určený místo. Nicméně tyto namnožené vize se ne vždy shodují, vždyť ideologická empatie je poplatná hierarchickým a generačním podmínkám. Koneckonců jde o mikroskosmos držící jiný, mnohem větší.

Na závěr zmiňuji Paolu de Anda a José Luíse Cortése, dva umělce, kteří se při konkretizování svého nápadu zaměřili na projevy prostoru. De Anda pracuje se zlomy a puklinami v domácnosti jako s prostory uvnitř prostoru, které je potřeba ukázat. Vytvoří jejich odlitky a umístí je v místnosti. Tyto úkryty prachu se tak stávají jizvami. José Luis Cortés se svým projektem Velké okno ruší funkčnost jednoho životně důležitého prvku a připomíná jeho význam jako zdroje světla. V protikladu k bílé kostce galerie ruší základní podmínku prostoru a mění  ho v úplně tmavý celek – ve vizuálně popřenou konstrukci.

Balam Bartolomé

<<<back